A já s Vaškem se vydáváme na naše první „cesty toulavý“
Crrrrrrrrrr…
Nenávidím budík na talířku :-(
Je půl páté ráno, venku mrzne až praští. Je mi něco přes pět let, brácha Vašek je o dva roky mladší. Rodiče v pět musí spěchat na vlak do Břeclavi, „aby budováním socialismu posílili světový mír a celý náš národ dospěl ke světlým zítřkům“, jak se počátkem šedesátých let minulého tisíciletí všude možně hlásalo.
A já s Vaškem se vydáváme na naše první „cesty toulavý“. Nikým a ničím omezované cesty do mateřské školky, beze spěchu a shonu. Pro malé kluky daleká cesta v časných ranních hodinách, „až na druhý konec města“, plná zajímavých a neznámých věcí. Jenom dodnes nesnáším časné ranní vstávání.
Taky jsme museli plnit důležitou povinnost – nést konvičku na mléko, nechat ji na schodech mlékárny a při cestě ze školky ji vzít, plnou čerstvého mléka domů. Asi už neexistují pamětníci, kteří, spěchajíce na vlak s pobavením sledovali naše věčné spory o tom, kde je polovina cesty a kdo ponese konvičku.
Naše nejoblíbenější zastávkou byla kaple „Cyrilka“ na náměstí u kostela. Do školky to sice byla „zkratka“, cesta byla o dost delší, ale zato napínavější a dobrodružnější. Vchod do kaple je v horní časti zamřížovaný a pro malé kluky „do obrovské“ hloubky vedou schody. Natahovali jsme krky, skrze mříže nakukovali do tajemné tmy, kterou spoře osvětlovaly dlouhé svíce. A úplně nejraději „hůkali“ a pak poslouchali ozvěnu. Pokud nás přistihl nějaký dospělák, vynadal nám do holomků nezbedných a strašil tím, že je to márnice a nebožtíci nás budou pronásledovat. To byl pak sprint do školky :-) Jiný dospělák nám zase říkal něco o dvou bratrech, kteří v dávných časech doputovali z daleké říše, mimo jiné také k nám do Podivína a na jejich počest tuto kapli kdysi postavili. To mi tenkrát znělo velmi tajemně, lákavě a taky vrtalo hlavičkou. Jak asi ti bratři putovali? Pěšky, nebo za vozem? Na koni, nebo v kočáře anebo na nějaké lodi? Už tehdy jsem si říkal, že až budu velký, musím se do toho tajemného města podívat.
No a tak nebylo divu, že naše cesty do školky trvaly někdy i hodinu a „soudružka učitelka“ vždy lamentovala – „Kocúrci, Kocúrci, kde jste se zase toulali, co s vás jenom vyroste“ ?
Tata jezdil s Tatrou 111 a občas nás vezl do školky, což nám všichni kluci záviděli. A v tatrovce jsme taky vyrůstali. Moc rádi jsme šplhali vysoko do kabiny a vozili se kdy to jen šlo. A tak v hlavičkách malých kluků klíčila touha po dalekých cestách. Už v první třídě jsem paní učitelce tvrdil, že budu šoférem jako tata. Po večerech jsme nejraději společně sledovali seriál o cestách Zikmunda a Hanzelky a také dávali spousty otázek – proč je měsíc kulatý, kam chodí slunce spát a podobné, pro malé kluky důležité věci …
A jak léta běžela, na zvídavé otázky mi dávala odpověď škola a četba knížek. Zeměpis byl můj nejmilejší předmět, fascinovaly mne ty pestrobarevné mapy. Hltal jsem všechny knížky o dalekých cestách, snil o plavbách po mořích, o létání. Obdivoval jsem hrdiny mayovek a foglarovek pro jejich smysl pro čest a pravdu.
Rok 1968 byl pro náš národ osudový. Já s ním mám spojenou jinou vzpomínku – tata dostal novou Tatru 148, takovou tu oranžovou sklápěčku. Daleko později se vyráběla plastová pro malé kluky. V ten rok mi bylo dvanáct let, už jsem dosáhl na pedály a díky posilovačům dokázal pro malého kluka obrovskou Tatru uřídit.
Tak to tehdy byla naše „hračka“ v měřítku 1:1, s bráchou Vaškem, jako nezletilci jsme se podíleli na regulaci řeky Dyje od Nových Mlýnů po Břeclav a o prázdninách začali sbírat první zkušenosti za volantem. Tady jsme se vzepřeli požadavku té doby – kupředu levá... muselo se nacouvat k bagru do budoucího koryta „nové“ Dyje, vodou a bahnem se vyhrabat ven a pak couvat po vršku budoucí hráze a náklad vyklopit. Tatra 148 je opravdu moc dobré auto. S Vaškem jsme se předháněli, kdo udělá víc fůr. Dnes už je snad promlčené, že jsme řídili auto bez řidičáku a v 18ti letech, při nástupu do autoškoly, jsem měl pár kilometrů s Tatrou nacouvaných.
21. srpna onoho roku se rodiče s invazí za zády vrátili ze zájezdu do NDR. Zatímco národ plakal, já se radoval. Přivezli mi krásný a funkční model plachetnice. „Hliníky“, rybník před domem se změnil v širý oceán. Moc rád jsem sedával na břehu a pozoroval, jak vítr honí lodičku po hladině a snil. Školní léta uběhla a já jsem stál před rozhodnutím, který ze snů si chci splnit - pilot, námořník, cestovatel… Nejschůdnější bylo držet se při zemi a naučit se opravovat auta, hlavně kvůli tomu abych si na budoucích cestách uměl vše opravit. Tak jsem si to v patnácti naplánoval. Po vyučení vojna a pak hned za volant Tatry 148. Mé počátky cestování a výborná škola jak si poradit na cestách při tehdejší „spolehlivosti“ vozů Tatra a Liaz.
Od malička mne zajímalo všechno, co kde lítá.
„Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“
Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ
Jedovnický rybník, léto 1963
Srpen 1968 - Nejmladší brácha Radek a moje první plachetnice
z NDR
"
Pro automechanika neexistuje slovo nejde! Včechno jde, jen musíš chtít a musíš se snažit"!
Pan Dětský, mistr odborného výcviku ČSAO Brno. v druhém ročníku učení, rok 1974
První cetsy hned po vojně, od roku 1979 v barvách ČSAD Břeclav.
(dnes BORS)
Od Břeclavi do Ostravy, z Bratislavi do Košic ...
... z východu pak na západ...
. .. režim nás měl rád, dál už nás chránil ostnatáý drát :-(
Dálkové cesty kam až to šlo. Na uhelné trase Břeclav - Most. Dálniční odpočivaslo "Letiště" u Velkého Meziříčí. Rok 1980. Ceaty toulavý limitované "Pevnou hrází socialismu".
-----------------------------------------------------------------------------------------------
Mladší brácha Vašek se několik let věnuje renovaci Pionýrů
a taky cestuje nejen po Česku.
"Pařez" vytuněný sklenářem
X na entou "prasátek"
Rakousko, Alpské vrcholy nejsou pro Pincka žádný problém.
Na pláži u Benátek
U Baltu
První výlet na pinckovi - Okolo hranic CZ červenec 2010
Kdyby tak paní učitelka ze školky věděla, co z nás vyrostlo ...
A Vašek taky vvyrábí různé modely -
Comments