5.9. 2020
11 Soutok – Devínská Nová Ves
Ráno se probouzíme kolem sedmé, řeka tiše plyne a nad hladinou se vznáší lehký opar. Vypadá to tajemně, abych se probral. pouštím si od "Parplů" Smoke On The Water. Během snídaně balíme stany, upevňujeme bágly na pedly a krátce po osmé vyplouváme. Morava je o poznání širší, než Dyje a taky o něco rychlejší. Protéká lesem, dost daleko od dědin a mírně se kroutí. A s ní se stáčí čerstvý vítr od jihu. Ať plujeme jak plujeme, zlomyslný vítr fouká vždy proti nám, Rychlost proudu je menší, než síla větru a tak musíme pořádně zabrat, abychom se trochu hnuli kupředu. No co se dá dělat, překážky jsou k tomu, abychom je překonávali
Přejíždíme z jedné strany řeky na druhou, podle toho jak se stáčí, abychom byli alespoň na chvíli v závětří kryti lesem. Po nějakém čase k nám vítr přináší útržky hudby a nějaké hlášení.
Divíme se co to je za diskotéka v pustém lese, než se za zákrutou objeví „Přístaviště Gajary“, železný ponton a na břehu vojenské stan, polní kuchyně a vůně opékaných uzenin. Velmi milé překvapení v divočině a vítaná zastávka. Nadšenci s místního klubu vojenské techniky pořádají setkání, výstavu všemožných vozidel v khaki barvách a zrovna se chystají na spanilou jízdu po okolí. „Jointový“ chmelový nápoj a párek s udírny nám dodá energii na další plavbu.
Hezkých holek tam bylo taky dost, ale nedá se nic dělat, cíl je ještě daleko a vítr není ani trochu přízniví a tak pokračujeme v plavbě. Kochám se krajinou, obdivuji přírodní scenérie, občas narušené boudami rybářů. Po poledni se na levoboku objevil nejdřív kostel a pak dědina, Vysoká při Moravě. Ta je za vysokou a desítky metrů dlouhou zdí a tak chvíli hledáme, kde nechal zedník díru. Kde je kostel, tam musí být aj hospoda. Pedly necháme u hodného uja na zahradě a jdeme hledat otevřenou hospodu. Že otvárajů až večer, ale zkuste to, hovoril ujo.
Noo, jedna ze dvou byla otevřená, sice nevařili, ale pivo je vařené a dvě k obědu každému stačili.
Po dobrém obědě pokračujeme v plavbě. Morava se v těchto místech víc napřimuje a tak svižnému větru nic nebrání v tom aby mi čechral vlasy a bránil v plavbě. Libor mi ujíždí, ale nevadí mi to, je o dvacel let mladěí a má víc energie.
Co sem si to jenom vymyslel za blbost. Kdybych byl normální důchodce, tak si po ránu pročtu hodnotnou literaturu - letáky kde mají jakou slevu, před polednem oběhnu supermarkety a od oběda se budu v houpacím křesle u televize a nekonečných seriálů radovat s výhodných nákupů…
Já su ale Kocúr, podivín s Podivína, rád se toulám a nikde dlouho nevydržím, furt mne něco žene dál a dál, vstříc novým krajinám a zážitkům.
A tak si pádlujeme a pádlujem a pádlujeme, slunce už se sklání k obzoru, zatím co na jihu je obloha stále jasná, od severozápadu sviští vysoká oblačnost, nějaká odrůda cirusů, jasné znamení, že noc nebude příliš suchá.
Konečně se objevil dlouho očekávaný „cyklomost“ z Děvínské Nové Vsi do Rakouska. Tam už čekal Matůš, místní pedler a náš zítřejší průvodce po Dunaji. Poradil nám místo pod mostem na bivak, kde najdeme hospůdku a spěchal za rodinou. Sraz ráno v osm. Domluveno, dobrou noc.
Na vodě komáři nebyly, ale před přistáním už nás vítali první zvědové a v kopřivách pod mostem se na nás vrhli všichni, úplně všichni, asi tak přibližně 333 333 a možná o něco víc.
Hodíme všechny saky- paky do kopřiv a prcháme za svitu čelovek sotva znatelnou pěšinkou
do civilizace. Na zahrádce u občerstvení bylo rušno, pro místní jakoby komáři neexistovali, v klidu se bavili, popíjeli a pojídali dobroty. Asi poslední toho večera, na nás už zbylo jen pivo, díky za ně. Ale na rozdíl od místních jsme museli neustále odhánět samičky od komárů lačnící po naší krvi. Rychle dopíjíme a prcháme na hotel pod mostem. Libor si staví stan, já byl nejdřív líný, že se vyspím ve žďáráku. Blesky od Rakouska a první kapky mne donutili najít v kopřivové plantáži plné naplaveného dříví a jiného smetí místo pro mini stan. Postavit plátěný domeček se mi podařilo tak akorát a usínám za uklidňujícího klapotu deště.