07 Písečné - Bítov
Po osmé mám sbaleno a připraveno k přesunu. Paní hostinská si po ránu vyřizuje nezbytné nákupy a poté mne odváží do cca 20 km Uherčic. Jsem moc rád, s 25ti kg na zádech by se mi moc lehce nekráčelo a ještě jednou velký dík do hospůdky na Kovárně v Písečné.
Z Uherčic je to k mostu přes Dyji už jen asi 5 km, zkouším stopovat, ale bylo mi jasné, že se trochu projdu. U Dyje jsem něco po jedenácté, nafouknu pedl a při vzdáleném vyzvánění poledne vyplouvám. Docela široká Dyje líně plyne v mírných zákrutách až do Podhradí na Dyji, kde začíná vzdutí Vranovské přehrady. Poslední jez mezi vysokou skálou a opuštěným hotelem, poslední plavba v mírném proudu a potom už je „olej“.
Ten by mi ani moc nevadil, pedl je při pádlování docela rychlý, ale ten nepříjemný protivítr mne donutil zakleknout na paty a pádlovat jako galejník, pokud chci za světla doplout do Bítovské zátoky, kde snad bude v provozu kemp, nebo alespoň místo, kde si postavím stan. Jinak jsou kolem břehů všude chatičky všech možných rozměrů a tvarů a neznámý pobuda by určitě nabyl vítaný.
Dyje se od pradávna prodírala mezi kopci, neustále mění směr, jednou pluji na sever, hned zase na jih, jenom mi bylo divné, že ten protivný vítr fouká stále proti mně. V jedné z nesčetných zákrut vidím pramičku, na ní dva rybáři a jeden hned volá - „Kocúre, Kocúre kde se tu bereš“? Připlouvám blíž a je to „Lísteček“ , známe se ze společných výletů a léta jsme se neviděli. Příjemné setkání a povídání jak jde život. A navíc dostávám varování - „Za další zatáčkou je vrstva zeleného tak silná, že náš elektromotor to nezvládl a museli jsme se vrátit, budeš muset pořádně zabrat“… Loučíme se a opravdu, za zákrutou začal nejdříve takový ten zelený hnus, co bývá na konci horkého léta u nás na Nových Mlýnech, ale po pár desítkách metrů byl hustý tak, že mi připadalo jako bych pádloval v hustí kaši. Bohužel vůbec nevoněl. Jakoby se všechno proti mně spiklo - protivítr, voda hustá jako asfalt, ach joo, těžký život dobrodruha. Ale nevzdávám se, překážky jsou k tomu abychom je překonávali a cesta bez překážek nikam nevede.
Už ani nevím kolik zákrut, kolik kilometrů jsem musel překonat, než se voda vyčistila. A pak už jen to známé - vítr proti, vítr proti, vítr do zad, vítr proti, vítr proti a konečně se objevil vysoko na skále hrad Cornštejn, pak první most a za zatáčkou v dálce druhý most a Bítovská zátoka byla někde kousek za rohem. Před soumrakem se objevilo molo, u něj plachetnice, na břehu chlapík. Ptám se ho jak daleko je to do kempu a zdali je otevřeno. Povídá mi - „ Pádluj ještě asi sto metrů a na levoboku už uvidíš …“. Hned ze mne vypadlo – vy jste námořník.
Divil se jak jsem to poznal. No suchozemská krysa by neřekla „Na levoboku“.
Dáváme se do řeči a hned zjišťujeme kolik máme společných známých. Slávek jezdil na šífech po Dunaji, máme společné známe z řady jachtařů a potápěčů z Břeclavska. Svět je opravdu malý a námořník všude bratra má. Slávek mi ukázal místo, kde si můžu postavit stan a za chvíli přišel s lahvinkou lahodné slivovice a ještě dlouho do noci jsme si povídali o životě na vodě a pod vodou.
Ráno mne pozval na kafé, ukázal fotoalbum z mnoha plaveb a jeho zeťák mne odvezl do Bítova na autobus. Ušetřil mi mnoho kilometrů šlapání lesem do kopce. Dobří lidé ještě žijí a je moc krásné je na cestách potkávat.
