​

Reportáže s cest.

 

Paní učitelka v první třídě mi hned při prvních pokusech o psaní řekla že škrabu jak kocůr a dělám čest svému jménu.  A to mne provázelo celou základní školu. Chudáci učitelé, když museli luštit můj škrabopis. Na učilišti jsem začal psát tiskacími písmeny, bo i já měl problém po sobě něco přečíst.       V dnešní době se to prý ve školách zavádí, asi škrabopisem píše více žáčků. Nejhorší byly diktáty, vůbec jsem nestíhal psát text, natožpak se soustředit na to, jaké kde napsat písmenko… Možná jsem byl nějaký dysgrafik čico, tehdy se tohle neřešilo. Ale číst knihy mne vždy bavilo, knihomol mi říkali.

Čeština mne moc nebavila, nejvíc mne vadily rozbory vět. Matně si vybavuji pojmy jako – souvětí souřadné, podřadné, podmět, přísudek a další zbytečnosti, vůbec nevím, co to je.  Devatro druhů slov bych snad nějak dohromady dal.Z češtiny jsem měl vždy trojku, ale bavily mne slohové úkoly. Napsat něco na zadané téma, to jsem si mohl krásně vymýšlet. Známkování bývalo většinou 1/5 s poznámkou -        sloh za jedna, písmo, úprava za pět.  No a co, Beatles taky noty neznali…

To mi nijak nebránilo v tom, psát reportáže s cest do novin, už ani nevím, kdy mi  někde otidkly poprvé.     K cestování patří „deníček“ a já se rád o své zážitky podělím. Takové slohové cvičení na téma,                co jsi na cestách prožil. Na plavbách je k tomu určený Lodní deník. Naštěstí díky PC a klávesnici              už nemusím škrabopis řešit.

Od pramene Moravské Dyje do Bratislavy už mám deník napsaný a pokračování bude hned jak vypluji z Bratislavy dál a dál ...